Rostliny

26. října 2018 v 22:21 |  Rostliny

Rostliny

Rostliny (Plantae, též nově Archaeplastida či Primoplantae) je říše eukaryotických a převážně fotosyntetických organismů. Odhaduje se, že se na Zemi vyskytuje asi 350 000 druhů rostlin (včetně semenných rostlin, mechorostů a kapraďorostů). Zatím bylo popsáno asi 290 000 druhů, z nichž je asi 260 000 semenných, 15 000 mechorostů a zbytek tvoří zejména kapraďorosty a zelené řasy.
Typickým znakem rostlin jsou plastidy s dvoujednotkovou membránou, vzniklé primární endosymbiózou eukaryotní buňky a prokaryotní cyanobakterie (sinice). Mitochondrie mívají ploché kristy, centrioly většinou chybějí. Je vyvinutá buněčná stěna, která obsahuje celulózu, zásobní látkou jsou různé formy škrobu. Většina rostlin získává energii procesem zvaným fotosyntéza, při němž se energie ze slunečního záření používá k výrobě organických látek s vysokým obsahem energie. Při něm rostliny pohlcují oxid uhličitý a produkují kyslík.
Podle používaných fotosyntetických barviv se rostliny dělí na dvě skupiny: Glaukofyty a ruduchy mají chlorofyl a fykobiliny stejně jako sinice, zeleným řasám a rostlinám fykobiliny chybějí. Glaukofyty jsou zvláštní tím, že u nich je endosymbióza se sinicí teprve v počátcích - nemají pravé plastidy, ale cyanely, které stojí někde na půl cesty mezi plastidem a cyanobakterií a mají zachovalou peptidoglykanovou buněčnou stěnu.
Ačkoli se řasy objevily na souši před více než miliardou let (ale už i komplexnější eukaryota), rostliny osídlily zem přibližně před půl miliardou let.

Historie výzkumu
Lidé se zabývali rostlinami již od pradávna. Využití nacházely například různé léčivé byliny. Znalosti o rostlinách byly také zásadní například pro rozvoj zemědělství, který nastal přibližně před 12 tisíci lety. Zmínky o různých typech rostlin se objevují ve staroindických védách, rostlinami se zabývá i antické dílo Historia plantarum ze 4. století př.n. l., jehož autor Theofrastos je někdy považován za otce botaniky. Ve středověku se rozvíjela botanika v arabském světě: ke známějším patří například Al-Dinawari či Al-Nabati. S novověkem přichází do botaniky zcela nové pohledy a metody. Robert Hooke objevil rostlinné buňky v korku, o sto let později Carl von Linné rozdělil rostliny ve svém Systema naturae na 25 tříd.

Stavba
Stavba buněk
Buňky se řadí mezi poměrně typické eukaryotické buňky, ale mají i mnoho vlastních charakteristických rysů. Typická je zejména přítomností plastidů, centrální vakuoly, celulózové buněčné stěny, obvykle i mezibuněčných spojů - plazmodezmat. Velikost sahá od 1 μm u zelené řasy Ostreococcus až po více než metr u zelených řas Caulerpa. U vyšších rostlin pak z buněk podobného tvaru a funkce vznikají rostlinná pletiva a různé vegetativní a generativní orgány.

Stavba těla
Některé rostliny (zpravidla vodní řasy) jsou jednobuněčné, u většiny rostlinných skupin se však vyvinula mnohobuněčnost.
Jednobuněčné a necévnaté mnohobuněčné rostliny jsou označovány jako stélkaté. Jejich tělo se nazývá stélka. Ta je buď nečleněná, nebo pouze částečně diferencovaná. Morfologicky a funkčně rozlišené části stélky však nelze považovat za orgány (např. fyloidy a rhizoidy u mechorostů).
Tělo tzv. cévnatých rostlin se nazývá kormus. To je členěné na specializované rostlinné orgány, které jsou tvořeny soubory pletiv. Podle funkce se dělí do dvou základních skupin: na orgány vegetativní - orgány, které zabezpečují život jedince - např. stonek, list, kořen a generativní, které produkují pohlavní buňky - např. květ, semeno a plod.

Metabolismus
Energetický metabolismus
Rostliny jsou, až na výjimky, tzv. fotoautotrofní. Toto slovo je složené z termínů fototrofie, které značí, že rostliny jako zdroj energie používají sluneční záření, a autotrofie, což znamená, že i vytváří vlastní organické látky z látek anorganických. Středem zájmu je u rostlin fotosyntéza, základní skladný proces, díky němuž se do rostlinných těl zabudovává uhlík v podobě organických sloučenin, a to za pomoci energie ze slunečního záření. Rostliny nejsou jediné organizmy, které fotosyntetizují - tento nápad "přebraly" od sinic a od rostlin ho zase přebraly některé řasy.
Fotosyntéza u rostlin probíhá v tzv. chloroplastech; umožňují ji zejména zelená barviva, chlorofyly, a na ně navazující fotosystémy. V nich dochází ke světelné fázi fotosyntézy, následující (temnostní) fáze však již světlo nevyžaduje; jejím principem je Calvinův cyklus nebo případně Hatch-Slackův cyklus u určitých skupin rostlin.

Výživa
Rostliny přijímají ze svého okolí obvykle především vodu, oxid uhličitý a organické látky (někdy i atmosférický dusík, viz biologická fixace dusíku). Jako u ostatních organizmů, asi 90% celkové hmotnosti sušiny rostlinných těl představují atomy uhlíku a kyslíku. Následuje vodík, dusík, draslík a vápník, u dalších prvků se již obsah pohybuje v řádech desetin procenta a méně. Mezi individuálními rostlinami však existují poměrně značné rozdíly; např. slanomilné rostliny hromadí sodík, hořčík a chlor, aby kompenzovaly vysoký obsah solí v půdě.
Příjem minerální látek z okolí (u vyšších rostlin téměř výhradně z půdy) je následován asimilací, tedy zabudováním jednotlivých látek do organických sloučenin. Dusík je například z dusičnanů zabudován do aminokyselin či jejich amidů. Sírany se zase v rostlinách redukují a váží se do sirných aminokyselin (cystein, methionin).
Zásobními látkami rostlin bývají zejména triacylglyceroly (tedy tuky), α-glukany (tzv. škrob) a různé zásobní bílkoviny.

Systematika
Základní členění
Nejjednodušší dělení rostlin rozeznává nižší rostliny (Thallobionta), jejichž tělem je stélka (thallus), a vyšší rostliny (Cormobionta), jejichž tělo se skládá z orgánů (vyjma primitivních skupin, jako jsou mechorosty). V současnosti se tyto pojmy již používají velmi zřídka. Termín "nižší rostliny" totiž zahrnoval druhy, které nejsou vzájemně příliš příbuzné.
Dnes se v systematice hledí převážně na fylogenetickou příbuznost. Existují však různá pojetí rostlin a někdy se všechny nižší rostliny řadí k říši Protista. Tato říše však rovněž není přirozená (monofyletická), a proto byli protisté rozděleni na velké množství říší. Rostliny v užším slova smyslu tak představují buď jen tzv. vyšší rostliny, nebo vyšší rostliny společně s zelenými řasami (Chlorophyta v širším slova smyslu), ruduchami (Rhodophyta) a skupinou Glaucophyta. V druhém případě se Rhodophyta a Glaucophyta zařazují do skupiny Biliphytae, zatímco všechny ostatní jsou považovány za zelené rostliny (Viridiplantae).

Vyšší rostliny
K podříši vyšší rostliny se řadí několik rostlinných oddělení, považovaných za přirozené taxony. Počet oddělení je v různých publikacích různý, ale přibližný počet je 13-14. Do současné doby však přežilo jen asi 11 oddělení. Jsou to: játrovky (Hepatophyta), hlevíky (Anthocerophyta), mechy (Bryophyta v užším smyslu), plavuně (Lycopodiophyta), přesličky (Equisetophyta), kapradiny (Polypodiophyta), cykasorosty (Cycadophyta), jinany (Ginkgophyta), jehličnany (Pinophyta), liánovce (Gnetophyta) a krytosemenné (Magnoliophyta).

Vývojový strom
Je velmi komplikované zachytit na malém prostoru vývoj rostlin, neboť je tento pomyslný strom plný drobných odštěpujících se větví. Proto je nutné do jisté míry zjednodušovat skutečnost. Základní verze fylogenetického stromu podle dnešních názorů vypadá přibližně takto:
glaukofyty
Metabionta
ruduchy
Cyanidiophytina
Rhodophytina
zelené rostliny
Chlorophyta
Prasinophyceae (parafyletická skupina)
Chlorophyceae
Ulvophyceae v širším smyslu
Trebouxiophyceae
Streptophyta
různé další skupiny zelených řas a parožnatky
vyšší rostliny
játrovky
mechy a další příbuzné skupiny
cévnaté rostliny
kapraďorosty
cykasy
jinany
jehličnany
krytosemené
nižší dvouděložné (parafyletická skupina)
jednoděložné
vyšší dvouděložné

Genom
Velká rozmanitost rostlin poněkud znesnadňuje jakékoliv zobecnění, což platí i v genetice a genomice. Množství DNA obsažené v buňce se obvykle udává jako počet C, kde C je množství přítomné v pohlavních buňkách rostlin. Pohybuje se v širokém rozmezí: např. huseníček rolní (Arabidopsis thaliana) má pouhých 125 Mbp (milionů párů bází), zatímco řebčík Fritillaria assyriaca má asi tisíckrát více. Velikost genomu sice příliš nevypovídá o množství genů, přesto je to zajímavé číslo, neboť se zdá, že nad určité množství DNA v jádře jsou již všechny rostliny trvalky. Existují i další korelace, ale jako druhý příklad může být uvedena skutečnost, že rostliny s větším obsahem DNA jsou odolnější radioaktivnímu záření.
Počet chromozomů se rovněž pohybuje v širokém pásmu hodnot. Rozchodník Sedum suaveolens má v diploidní (2n) buňce 640 chromozomů, rostlina Machaeranthera gracilis má pouhé 4. Vysoké počty jsou známy i od kapradin. Rostliny mívají jedinou centromeru, některé však jich mají více a tím pádem je na jednom chromozomu i více kinetochorů, na něž se upíná dělící vřeténko. Dalším typickým znakem je polyploidie, tzn. obsah více než dvou identických kopií genomu v každé tělní buňce. Znamená to, že rostliny někdy v evoluční historii zkopírují veškerý svůj genom a DNA je nyní přítomna v několikanásobně vyšším množství. Známí jsou například tetraploidi (4n), kteří mají dvakrát více DNA ve svých buňkách, než jejich diploidní předci.
Počet genů se obvykle u rostlin příliš neodvíjí od toho, kolik mají v buňkách DNA. Modelová rostlina huseníček rolní jich má asi 25 000, tedy srovnatelně s člověkem, a počty genů u ostatních rostlin zřejmě nebudou nijak radikálně odlišné. Mnoho genů má tato rostlina v několika kopiích (z nichž každá je již během času přizpůsobená ke své vlastní funkci) a tyto kopie vytvářejí množství genových rodin.
Rostliny neobsahují DNA jen ve svém jádře, ale určité množství představuje i tzv. plastidová DNA v plastidech a mitochondriální DNA v mitochondriích.
Huseníček rolní (na fotografii) je v genomice velmi oblíbeným modelem

Význam rostlin
Význam rostlin v přírodě
Rostliny stojí na počátku potravního řetězce a produkují díky fotosyntéze organickou hmotu a kyslík, a tím umožňují život dalších živých organismů. Jejich kořeny zadržují vodu a zpevňují půdu, čímž brání erozi.



Nenahraditelný význam pro biosféru mají díky unikatní schopnosti zadržovat a řízeně uvolňovat vodu. Ničení rostlinných porostů má prokazatelně následek v lokálním snížení vzdušné vlhkosti a množství srážek.
Rostliny jsou symbiotické organizmy pro živočichy, poskytují biogenní prvky, regenerují vzduch a také slouží jako prostředí.

Význam rostlin pro člověka
Prakticky veškerá lidská strava je založena na přírodních plodinách, ať už přímo nebo nepřímo. Nejvíce výživné jsou obiloviny, zvláště kukuřice, obilí, pšenice, rýže nebo další důležité plodiny jako brambory, luštěniny a olejniny. Dále sem patří ovoce, zelenina, ořechy, byliny a koření. Z rostlin se vyrábí i nápoje, např. káva, čaj, pivo, víno a alkohol. Cukr se získává hlavně z cukrové třtiny a cukrové řepy. Olej a margarín pochází ze sóji, oliv, slunečnic a z palmy olejné.
V průmyslu se hojně využívají stromy. Dřevo z nich používáme při stavbě budov, k výrobě papíru, nábytku, hudebních nástrojů nebo sportovního nářadí. Látka je nejčastěji vyráběna z bavlny, lnu a ze syntetických vláken pocházejících z přírodního hedvábí. Uhlí a ropa jsou fosilní paliva, která také pocházejí z rostlin. Některé rostliny slouží též k výrobě léčiv, pesticidů, drog nebo jedů, ale i při výrobě dalších předmětů denní potřeby. Rostliny lze také použít pro výrobu tepelné či elektrické energie jejich spalováním (kupř. dřevní odpady, sláma apod.) popř. pro výrobu biolihu, který pak slouží coby palivo ve spalovacích motorech. Kromě základních složek lidské i zvířecí stravy rostliny také snižují prašnost a hlučnost, a to zejména v městském prostředí, pomáhají také zlepšovat mikroklima (nejen ve městech) a působí i esteticky - kupř. pokojové rostliny, ozdobné zahrady, zámecké parky, stromořadí podél cest apod.


alternativní popis obrázku chybí
 

Finský špic (Finnish Spitz, Suomenpystkorva)

26. října 2018 v 21:46 |  Plemena psů

Finský špic (Finnish Spitz, Suomenpystkorva)

Jde o plemeno loveckých psů. Je to odvážný, nezávislý pes s dobrou pamětí a vyváženým charakterem.


ANGLICKÝ NÁZEV:
Finnish Spitz, fin.: Suomenpystykorva
PŮVOD:
Finský špic má svůj původ u dávných psů národa v sukni - Finů, kteří žili v nevelkých společenstvích v lesích a vydělávali si lovem a rybolovem. Avšak s objevením jiných plemen psů začalo Finských špiců postupně ubývat a zachránili se pouze v severních krajích Finska, Laponska a Karélie. Díky námaze dvou skandinávských myslivců Chugo P. Sandberga a Chugo Rosa bylo toto vzácné plemeno zachráněno.
POPIS:
Ve Finsku toto plemeno rovněž oceňují pro jeho krásný a silný hlas, který vyniká zvláště při lovu.
Sympatický a veselý pes střední velikosti s ohnivě rezavou hustou srstí. Uši jsou maličké, stojaté, špičaté a vysoko posazené. Oči má nevelké, šikmo posazené. Je to pes téměř kvadratického tvaru s hlubokým a silným hrudníkem. Ocas má chlupatý, od samého základu směle zatočený nahoru.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 44 až 50 cm.
Fena má v kohoutku 39 až 45 cm.
VÁHA:
V rozmezí 12 až 16 kg.
SRST:
Srst je hustá, trčící, střední délky, s měkkým, krátkým a hustým základem. Srst ho spolehlivě ochraňuje v jakémkoliv počasí a nevyžaduje zvláštní péči.
CHARAKTER:
Odvážný, nezávislý pes s dobrou pamětí a vyváženým charakterem. Nebojí se zimy. Je dobře přizpůsoben k životu v bytě.
PÉČE:
Nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
PLEMENO:
FCI V. - Špicové a primitivní typy.
Sekce 2 - Severští lovečtí psi.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
FS
ČÍSLO STANDARDU:
49 / 19.04.2001 (Finsko)
Fotky: Finský špic (foto, obrazky)

Finský honič (Suomenajokoira, Finnish Hound)

26. října 2018 v 21:44 |  Plemena psů

Finský honič (Suomenajokoira, Finnish Hound)

Finský honič je klidný, aktivní a přátelský pes, nikdy není agresivní. Má vlídnou a mírnou povahu, není tedy příliš dobrým hlídačem. Dobře vychází i s dětmi.


ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Finnish Hound; fin.: Suomenajokoira; čes.: Finský honič

PŮVOD:
Finský honič je lovecký pes, určený především k lovení zajíců a lišek, jež sleduje prostřednictvím jejich pachu. Je horlivým lovcem i při obtížných okolnostech. Pracuje nezávisle, je vynikajícím stopařem a kořist stíhá s rezonantním štěkáním.
Počátkem 19. století ve Finsku docházelo k přírůstku finských venkovských psů, mnoho psů se také podobalo plemenům evropských honičů. Po založeni Finského psího klubu v roce 1889 započal vývoj a šíření Finského honiče. První standard byl napsán v roce 1932. Asociace plemene v různých částech země hráli ve vývoji tohoto plemene velmi důležitou roli. Křížení plemene, které bylo provedeno na začátku 20. století také napomohlo k vytvoření základního kmene, ze které Finský honič pochází.
POPIS:
Finský honič je trojbarevný pes, střední velikosti, stejnoměrně vysoký, zřetelně vyšší v těle, než v kohoutku, silné postavy, ne však těžký. Tělo je ve své zadní části široké přinejmenším stejně, jako v oblasti hrudi vepředu. Pohlaví je zřetelně vyznačené. Poměr mezi délkou těla a jeho výškou s kohoutku je 1,1:1. Hloubka hrudi je poloviční jeho výšky v kohoutku. Délka čenichu je rovná délce jeho lebky. Délka lebky se rovná její šíři i hloubce.
Lebka je při pohledu zpředu stejně široká, na svém vrcholu poněkud klenutá. Čelo je z profilu mírně konvexní, horní linie lebky je k nosnímu mostu paralelní, brázda mezi očima je sotva viditelná, obočí a týl jsou viditelné zřetelně. Stop je nepatrný, ale jasně ohraničený, s výrazným obočím. Noj má dobře vyvinutý, černý, s otevřeným a mobilním chřípím. Čenich je stejně dlouhý, jako lebka, mírně hlubší, nosní most je rovný. Dolní ret tvoří spodní linii, která je téměř paralelní s horní linií čenichu. Rty má dobře vyvinuté, dobře pigmentované. Horní ret je krásně zakřivený. Rty a koutky úst jsou těsně přiléhající. Líce jsou jemné. Oči jsou středně velké, nevyčnívají, jsou oválného tvaru, tmavě hnědého zbarvení, dívají se vpřed. Oční víčka jsou černá, výraz očí je klidný. Uši má svěšené, blízko u hlavy, jsou otočené tak, že zadní okrajové body jsou otočené ven a konečky jsou téměř vpředu. Jsou posazené v linii, tažené od nosu k očím, jsou ploché a natažené vpřed dosahují do poloviny délky čenichu. Krk je středně dlouhý, svalnatý, dosti čistý, výrazný a jen mírně klenutý. Záda má střední délky, jsou rovná a svalnatá. Bedra jsou dosti krátká a silná. Hruď má dlouhou a hlubokou, dosahuje až k loktům. Ocas je nízko posazený, mírně klenutý, dosahuje až k hleznům, u základu je silný, směrem ke konci se zužuje, při odpočinku visí blízko u zadečku, při akci se může zvednout, nikdy však nad linii zádi, srst na ocase je podobná, jako na ostatních částech těla. Celkový vzhled je dosti hranatý, při pohledu zpředu je rovný a paralelní, předloktí má vertikální, nejhlubší bod hrudi dosahuje až k loktům, nadloktí a předloktí jsou stejné délky. Ramena má dosti dlouhá, silná a šikmá, jsou blízko u těla ale velmi mobilní. Předloktí jsou silná a šlachovitá, se silnými oválnými kostmi. Tlapky jsou mírně oválné, s těsnými klenutými prsty, silnými, spíše černými drápy a s pružnými, spíše černými polštářky. Zadní končetiny jsou rovné, svalnaté, dobře hranaté a při pohledu zpředu paralelní, stehna má dlouhá široká, se silnými svaly. Kolena má silná a dosti nízká. Zadní tlapky jsou konstrukcí stejné, jako přední, vždy jsou nasměrovány vpřed. Chůze je v poklusu lehká a efektivní, s dlouhými kroky, horní linie těla zůstává ve stejné úrovni a pevná v pohybu, končetiny se pohybují paralelně. Kůži má silnou, na celém těle dobře přiléhající a bez vrásek.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 55 až 61 cm, ideál je 57 až 59 cm.
Fena má v kohoutku 52 až 58 cm, ideál je 54 až 56 cm.
VÁHA:
Finský honič váží v rozmezí 20 až 25 kg. (Standard FCI hmotnost neuvádí.)
SRST:
Finský honič má srst s krátkým, hustým a strukturou měkkým podsrstím. Krycí srst je střední délky, dobře přiléhající, rovná, hustá a spíše hrubá. Zbarvení je trojbarevné, má černý plášť, bohatě tříslové zbarvení je na hlavě, dolních částech těla, ramenou, horních částech zadních končetin ale také i jinde na nohách. Bílá značení jsou obvykle na hlavě, krku, hrudi, dolních částech končetin a na špičce ocasu.
CHARAKTER:
Finský honič je klidný, aktivní a přátelský pes, nikdy není agresivní. Má vlídnou a mírnou povahu, není tedy příliš dobrým hlídačem. Dobře vychází i s dětmi.
PÉČE:
Finský honič potřebuje dostatek pravidelného pohybu, dlouhé procházky, pravidelnou zátěž a přiměřenou péči o srst. Jinak nepotřebuje žádnou zvláštní péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Finský honič se průměrně dožívá 12 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovec zajíců a jelenů.
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.
PLEMENO:
FCI VI. - Honiči, barváři a příbuzná plemena.
Sekce 1.2. - Honiči střední velikosti.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
FH
ČÍSLO STANDARDU:
51/ 14. 11. 2000 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
17. 07. 1997
 


Field španěl (Field Spaniel)

26. října 2018 v 21:42 |  Plemena psů

Field španěl (Field Spaniel)

Field španěl je neobvykle poddajný, aktivní, citlivý a nezávislý. Je to zároveň rozvážný, chytrý a oddaný pes.


ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Field Spaniel
PŮVOD:
Field španěl byl vyšlechtěný ve Velké Británii počátkem 19. století. Standard plemene byl přiznán v roce 1892. Pro zesílení kostry a vylepšení zevnějšku mu asi před sto lety byla dodána krev Susek-španěla, což přispělo k rychlému výsledku - tělo Field španěla se stalo příliš těžkým a širokým, ztratil značnou část svých pracovních vlastností a přestal mít úspěch mezi lovci. Ke konci druhé světové války tak byl již na hranici zániku. Díky velkému úsilí jeho milovníků byl po roce 1948 vypracován a přijat standard Field španěla. Byl rozšířen po Velké Británii, Francii i Belgii.
POPIS:
Field španěl má dobře vyvážený, vznešený, vzpřímený a sportovní vzhled. Je to krásný a harmonicky rostlý pes. Hlavu má velkou, s dlouhým, avšak ne širokým čumákem. Oči jsou středně velké a v závislosti na barvě psa černé, temně nebo světle hnědé, jemného a důstojného výrazu. Čenich nosu je velký, s odkrytými nozdrami. Uši jsou nízko nasazené. Ocas je posazen níže, než je úroveň zad, drží se rovně nebo zlehka zahnut dolů, dříve se na polovinu své délky kupíroval.
VÝŠKA:
Field španěl má v kohoutku přibližně 45,7 cm.
VÁHA:
Field španěl váží v rozmezí 18 až 25 kg.
SRST:
Field španěl má rovnou nebo zlehka vlnitou a hedvábnou srst. Na uších, hrudi, břichu a zadních straně nohou je srst dlouhá a zobrazuje "závěsy". Zbarvení je černé, játrové, zlatě játrové, barvy červeného dřeva, strakaté nebo libovolné z těchto barev s nádechem nad očima, na krku, zadních a předních končetinách. Vyžaduje každodenně srst čistit kartáčem a rozčesávat hřebenem, ale také sledovat, zda se mezi prsty nenahromadilo bahno.
CHARAKTER:
Field španěl je neobvykle poddajný, aktivní, citlivý a nezávislý. Je to zároveň rozvážný, chytrý a oddaný pes.
PÉČE:
Potřebuje dlouhé procházky, v horských podmínkách se cítí špatně.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Field španěl se průměrně dožívá 12 až 13 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Aportér kořisti.
VYUŽITÍ DNES:
Společník.
PLEMENO:
FCI VIII. - Retrívři, slídiči a vodní psi
Sekce 2 - Slídiči.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
FS
ČÍSLO STANDARDU:
123/ 28. 11. 2003 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
29. 10. 2003
Fotky: Field španěl (foto, obrazky)

Faraónský pes (Pharaoh Hound)

26. října 2018 v 20:28 |  Plemena psů

Faraónský pes (Pharaoh Hound)

Faraónský pes je plemeno krátkosrstých loveckých psů. Chytrý, věrný a hravý pes, dobře se cítí mezi dětmi.


ANGLICKÝ NÁZEV:
Pharaoh Hound, Kelb-tal Fenek
PŮVOD:
Dávnověké plemeno psů, známé již před více než 5 tisíci let, o čemž svědčí nálezy kreseb a zobrazení Faraónských psů ve staroegyptských hrobkách. Předpokládá se, že féničtí kupci zavezli toto plemeno na ostrov ve Středozemním moři, kde se tito psi po celá tisíciletí rozmnožovali v čistotě. V roce 1920 se Faraónský pes dostal do Velké Británie, ihned však velký úspěch nesklidil. Teprve po 40ti letech od přivezení, zde začali mít tito psi mít větší popularitu. V roce 1968 byli přiznáni ve Velké Británii, poté i v Kanadě, ale teprve v roce 1975 byli oficiálně přiznáni. Ve východní Evropě a v dalších zemích mají pouze jednotlivé exempláře.
POPIS:
Využívá se hlavně jako pes-společník, třebaže může lovit jako stopař i "po zraku".
Pes je středního vzrůstu, s majestátním držením těla a ušlechtilými obrysy. Vyznačuje se neobvyklou krásou a elegancí, vyzývající pocit nadšení. Hlava je dlouhá, ve tvaru tupého klínu. Přechod od čela na čenich je vyrovnaný. Čenich nosu je velký, tělové barvy. Oči jsou jantarové, nevelké a oválné. Uši mají trojúhelníkový tvar, jsou stojaté a vysoko posazené. Hrudník má spuštěný až k loktům. Ocas je středně vysoko nasazený, u kořene dost silný, prudce se zužující ke konci, při vzrušení nesený vzhůru a srpovitě zahnutý.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 56 až 63,5 cm (ideál je 56 cm).
Fena má v kohoutku 53 až 61 cm (ideál je 53 cm).
VÁHA:
Není udána.
SRST:
Srst je lesklá a přiléhající. Zbarvení je rezavě hnědé různé sytosti, povoleny jsou i bílé značky na hrudi a prstech. Žádoucí je bílý koneček ocasu.
CHARAKTER:
Chytrý, věrný a hravý pes, cítí se dobře mezi dětmi. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý. Pro držení v domácích podmínkách se nehodí.
PÉČE:
Nepotřebuje žádnou zvláštní péči.
PLEMENO:
FCI V. - Špicové a primitivní typy.
Sekce 6 - Primitivní plemeno.
Bez pracovní zkoušky.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
FC
ČÍSLO STANDARDU:
248 / 15.09.1997 (Malta)
Fotky: Faraónský pes (foto, obrazky)

Eurasier

26. října 2018 v 20:23 |  Plemena psů

Eurasier

Eurasier je svému pánovi velice oddaný pes. Je dobře přizpůsoben k životu jak v bytě, tak i venku.


ANGLICKÝ NÁZEV:
Eurasier
PŮVOD:
Plemeno bylo nově vyšlechtěné v padesátých letech v Německu, panem Veingreimem Juliusem Vimfelemem, a to křížením Vlčího špice a Čau - čau. Pro osvěžení krve, zvýšení elegance a zlepšení plodnosti byl jednou zkřížen i se Samojedem. V 60. letech plemeno v Německu zpopulárnělo a bylo zde také přiznáno. V současnosti se Eurasie stává stále více oblíbeným i v jiných zemích. Plemeno bylo uznáno FCI.
POPIS:
Jde o plemeno společenských psů.
Středně velký špicovitý pes harmonických tělesných proporcí, se silnými a vydutými svaly a nádherným zevnějškem.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 52 až 60 cm.
Fena má v kohoutku 48 až 56 cm.
VÁHA:
Pes váží v rozmezí 23 až 32 kg.
Fena váží v rozmezí 18 až 26 kg.
SRST:
Pes je krytý nádhernou, teplou a hebkou srstí, která jej spolehlivě chrání od nepohody. Uznané zbarvení je rezavé, plavé, černé, pásmově-šedé (vlčí), červené dřevo. Někdy se na těle, ocase i končetinách mohou objevit bílé známky. Avšak MKF uznala pouze jednobarevné zbarvení.
CHARAKTER:
Eurasie je svému pánovi velice oddaný pes, který je dobře přizpůsoben k životu jak v bytě, tak i venku. Velice dobře rozumí příkazům a stejně tak dobře je i vykonává. Je to vynikající přítel a věrný společník. Díky své vytrvalosti a otužilosti se Eurasie často poraní. Jinak se však těší pevnému zdraví.
PÉČE:
Není náročná. Je třeba dopřát mu dostatek pohybu.
PLEMENO:
FCI V. - Špicové a primitivní typy.
Sekce 5 - Asijský špic a příbuzná plemena.
Bez pracovní zkoušky.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
EUR
ČÍSLO STANDARDU:
291
Fotky: Eurasier (foto, obrazky)

Estrelský pastevecký pes (Estrela Mountain Dog)

26. října 2018 v 20:22 |  Plemena psů

Estrelský pastevecký pes (Estrela Mountain Dog)

V poslední době se toto plemeno s úspěchem umisťuje na výstavách.


ANGLICKÝ NÁZEV:
Cao da Serra da Estrela, Estrela Mountain Dog
a). pelo curto - hladkosrstý
b). pelo comprido - dlouhosrstý.
PŮVOD:
Známý již ze středověku. V průběhu staletí na severu Portugalska v Estrelských horách tento pes pásl a ochraňoval stáda skotu. Vnější znaky Portugalského pasteveckého psa hovoří o dědičných znacích společných se Španělskými mastify. Přesný původ tohoto plemene však není znám. Estrelský ovčák je známý jako rozhodný a odvážný strážce, přizpůsoben nejen k pastvě ovcí, ale i ke strážné službě a převozu nákladů v zápřahu. V poslední době se s úspěchem umisťuje také na výstavách.
POPIS:
Jde o plemeno služebních psů. Rychlý, silný pes, s pevnou stavbou těla, které je protáhlého tvaru. Hlava velikostí přiměřená, se širokou, kulatou lebkou. Ocas je vysoko nasazený, dlouhý, na konci zlehka ohnutý.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 65 až 72 cm.
Fena má v kohoutku 62 až 68 cm.
VÁHA:
U psů 40 až 50 kg.
U fen 30 až 40 kg.
SRST:
Srst může být dlouhá i krátká, avšak v každém případě hustá a drsná. Připuštěné zbarvení je plavé, tygří a šedé vlčí.
CHARAKTER:
Tento pes se vyznačuje silným a odvážným chováním a charakterem. Kdybychom ho chtěli přetvářet, musíme být ve výchově dostatečně tvrdí a důslední. Zkušený chovatel pejska vhodnými povely usměrní a vymezí jasné hranice jeho aktivitám. Pes tímto musí vycítit jeho autoritu, jen tak ho bude navzdory svým instinktům poslouchat.
PÉČE:
Estrelský pes vyžaduje každodenní fyzické zátěže.
PLEMENO:
FCI II. - Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští salašničtí psi.
Sekce 2.2 Molossi, horští psi.
Bez pracovních zkoušek.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR:
EPP
ČÍSLO STANDARDU:
173 / 28.08.1995 (Portugalsko)
Fotky: Estrelský pastevecký pes (foto, obrazky)

Eskymácká lajka (Eskimo Dog)

26. října 2018 v 20:20 |  Plemena psů

Eskymácká lajka (Eskimo Dog)

Eskymácká lajka (Eskymo Dog) je ideálním tažným psem. Je přátelská a poslušná, odolná nepřízni počasí, a silně citově připoutána ke svému pánovi.


ANGLICKÝ NÁZEV:
Eskimo Dog, American Husky, Esquimaux, Canadian Eskimo Dog
PŮVOD:
Eskymácká lajka (Eskymo Dog) svým původem pochází z Grónska a byla známá již v dávnověku. Je v blízkém příbuzenství s ostatními jezdeckými psy: Malamutem, Sibiřskou haski i Samojezdeckou lajkou. Eskymáci a obyvatelé severní Kanady tohoto psa nazývají "královský zahálka". Silná Eskymácká lajka je prostředkem k transportu a přesunování národů na Severu. Mohou vozit těžké náklady i vytahovat na břeh rybářské loďky. Eskymácká lajka se využívá teké pro lov medvědů.
POPIS:
Eskymácká lajka (Eskymo Dog) má hlavu širokou a klínovitou, s velmi ladným přechodem. Čumák je středně dlouhý, zlehka se zužující k čenichu nosu. Hrudník je hluboký. Lopatky má dosti široké. Svaly jsou dobře vyvinuté. Přední i zadní končetiny má pevné a silné. Ocas je vysoko posazený, dlouhý a huňatý, vesele zatočený na záda, držící se bokem.
VÝŠKA:
Eskymácká lajka (Eskymo Dog) má v kohoutku 51 až 67 cm.
VÁHA:
Eskymácká lajka (Eskymo Dog) váží v rozmezí 27 až 48 kg.
SRST:
Eskymácká lajka (Eskymo Dog) má dlouhou a rovnou srst, s hustým a nepropustným podsrstím. Zbarvení je různé, libovolně kombinované.
CHARAKTER:
Eskymácká lajka (Eskymo Dog) je ideálním tažným psem. Je přátelská a poslušná, odolná nepřízni počasí, a silně citově připoutána ke svému pánovi.
PÉČE:
Eskymácká lajka (Eskymo Dog) je na péči poměrně náročná. Potřebuje zajistit dostatek pravidelného pohybu s přiměřenou fyzickou zátěží. Také její srst potřebuje pravidelně kartáčovat.
PLEMENO:
FCI - Neuznaná plemena.
Fotky: Eskymácká lajka (foto, obrazky)

Entlebuchský salašnický pes (Entlebucher Sennenhund)

26. října 2018 v 20:19 |  Plemena psů

Entlebuchský salašnický pes (Entlebucher Sennenhund)

Přátelský a laskavý k dětem, zároveň se hodí pro strážní a hlídací službu.


ANGLICKÝ NÁZEV:
Entelbucher Sennenhund, Entelbuch Montain Dog
PŮVOD:
Plemeno švýcarských pasteveckých (salašnických) psů, známé z dávnověku. Pochází z tibetských psů, podobných dogám. Vývoj byl ukončen v 19. století v Entelbuchu (na pokraji Lucernu, Švýcarsko), odtud také plemeno dostalo svoje jméno. Nejmenší pes ze skupiny Zennenhundů. Využívá se k pastvě a ochraně skotu i práci na farmě. Za hranicemi Švýcarska je málo známý.
POPIS:
Jde o plemeno služebních psů. Druhé označení je Entelbuch.
Silný pevný pes, skoro čtvercového tvaru (poměr 8:10). Hlava je svojí velikostí úměrná tělu, přechod z čela na čumák je ladný, lebeční část plochá. Uši jsou visící. Ocas býval většinou kupírovaný. Teď bývá dvou druhů: od narození krátký a normální délky. Ocas je lehce nasměrován dolů.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku optimální výšku 44 až 50, přípustná je do 52 cm.
Fena má v kohoutku optimální výšku 42 až 48, přípustná je do 50 cm.
VÁHA:
Asi 25 až 30 kg.
SRST:
Srst je krátká, hladká. Zbarvení klasické - černé, s pálením rezavé barvy a bílými známkami na tlapách, hrudi, hlavě a ocase.
CHARAKTER:
Nádherně se cítí ve společnosti majitele a jeho rodiny. Přátelský a laskavý k dětem. Hodí se pro strážní a hlídací službu.
PÉČE:
Nepotřebuje zvláštní péči.
PLEMENO:
FCI II. - Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští salašničtí psi.
Sekce 3 Švýcarští salašničtí psi.
Bez pracovních zkoušek.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR:
ESP
ČÍSLO STANDARDU:
47 / 31.01.1994 (Švýcarsko)
Fotky: Entlebuchský salašnický pes (foto, obrazky)


Estonský lovecký pes (Estonian Hound)

26. října 2018 v 20:17 |  Plemena psů

Estonský lovecký pes (Estonian Hound)

Estonský lovecký pes (Estonian Hound) je rychlý, dobrosrdečný a společenský pes, který uznává pouze svého majitele. K cizím lidem se chová ostražitě. Výborně se hodí pro chování v bytě, je vhodný pro strážní a hlídací službu.


ANGLICKÝ NÁZEV:
angl.: Estonian Hound; čes.: Estonský lovecký pes
PŮVOD:
Estonský lovecký pes (Estonian Hound) je plemenem loveckých psů, honičů. Byl vyšlechtěný v Estonsku a vznikl křížením místních estonských loveckých psů s bígly, foxhoundy a švýcarskými honiči.
Standard plemene byl přiznán v roce 1954.
Estonský lovecký pes je rozšířený především v Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Bělorusku a evropské části Ruska.
POPIS:
Estonský lovecký pes (Estonian Hound) je nádherným a silným psem nevelkých rozměrů, s dobře vyvinutými svaly. Čumák má dlouhý a rovný, nadočnicové oblouky nejsou zřetelné. Oči jsou tmavé a poněkud zkosené či šikmo posazené. Čenich nosu má široký a černý, psi mají žlutě klínové zbarvení, jindy tmavě hnědé. Uši jsou visící a dlouhé, na koncích zakulacené, nízko posazené a přiléhající k hlavě. Ocas je šavlovitý, dosahuje k hlezenním kloubům.
VÝŠKA:
Estonský lovecký pes (Estonian Hound) má v kohoutku 42 až 54 cm.
VÁHA:
Hmotnost standard nepřikazuje.
SRST:
Estonský lovecký pes (Estonian Hound) má krátkou a drsnou srst, se slabě rozvinutým základem. Zbarvení je černě klínové v ruměnkách, jindy hnědě klínové v červánkách, purpurově klínové nebo kruponové. Srst vyžaduje čistit kartáčem.
CHARAKTER:
Estonský lovecký pes (Estonian Hound) je rychlý, dobrosrdečný a společenský pes, který uznává pouze svého majitele. K cizím lidem se chová ostražitě. Výborně se hodí pro chování v bytě, je vhodný pro strážní a hlídací službu.
PÉČE:
Estonský lovecký pes (Estonian Hound) potřebuje zajistit dostatek pravidelného pohybu s přiměřenou fyzickou zátěží. Pečujte také o jeho srst, udržujte ji čistou a pravidelně ji kartáčujte.
PLEMENO:
FCI - Neuznaná plemena.

Fotky: Estonský lovecký pes (foto, obrazky)

Kam dál